Prý je 16.11. mezinárodní den poezie a taky nekuřáckého vlivu je to den bez cigarety…

Já jsem king bez castlu, klíčník ví, který má použít klíč

já jsem king bez zámku, uličník ví, co si žádá chtíč

odemykat opatrně univerzální svět pokladnice

co uděláme s možností naléhat u úřednice

když v rámci kompetencí zaúřaduje nepřesně neúspěšně?

tak se snadno ukáže, že vykonává své poslání zbytečné

IVAN HAMŠÍK v úloze šéfredaktora Reflexu ze stejného čísla ve sloupku s hodnotou:

BĚŽTE UŽ DO HÁJE SE ŠVEJKEM

Už zase!

Nekonečný seriál Jak neumíme nic normálně prožít právě vysílají na náměstích, v hospodách a v televizi.

Smrt tří mladých českých hokejistů vyvolala masovou vlnu dojetí. Masové dojetí je spolehlivě doprovázeno přehnaným patosem, tentokrát s nápadem vystavit rakve na Staroměstském rynku v Praze. Takový patos zase vždy probere z letargie životem převálcované snoby, kteří se chlubí a předhánějí, kdo víc zdvihne obočí nad takovou potrhlostí, jako je jít někam zapálit svíčku.

Není problém hokeje, že se dojmeme pouze u sportu. Je to problém ducha nás Čechů, že nic jiného u nás emoce nevyvolá.

České státní svátky nikoho pomalu nezajímají, zabitý český voják v Afghánistánu se dočká klasické reakce Tak tam neměl jezdit, a když tragicky zemře polský prezident, celá země se s ním loučí, zatímco Češi hned vymyslí Škoda že tam neletěl Klaus.

Prostě jsme to zase zašvejkovali. Smrt, dojetí i společné prožívání jsou ty nejběžnější lidské city, tak co na tom stále řešíme?

Když mně bylo osmnáct let, jeden měsíc a jedenáct dní, rozloučil jsem se ráno s tátou a odešel do školy. Když jsem se odpoledne vrátil, našel jsem ho mrtvého a vedle na psacím stole dopis na rozloučenou. Dnes už vím, že o tom mohu bez problémů mluvit, dokonce i psát a že mně to znatelně pomáhá se s jeho sebevraždou vyrovnat. Tehdy jsem to nevěděl. O intimních věcech neumíme pořádně promluvit, většina z nás si s tím neví rady, a tak unikáme ke komické úřední pseudomluvě. Ve švejkovském pojetí to se smrtí chodí takto: všichni se na vás dívají nepřirozeně útrpně, tak nějak pietně, drží si svůj odstup, a hlavně se na nic neptají. Z mrtvého táty se stávají ostatky, z rakoviny dlouhá a těžká choroba a ze smrti samotné nějaké odcházení – jako kdyby to bolelo míň, když milovaný člověk odejde.

Není úplně jasné, jestli jsme se sami rozhodli být národem Švejků a darmošlapů, nebo jestli nás jako dacany vidí ostatní, jisté ovšem je, že být pověstný sklonem něco očurat nebo směšně pokazit není nic na chlubení.

Proto se těším, až podivný seriál Jak neumíme nic normálně prožít jednoho dne dospěje k poslední části. Symbol naší národní povahy Švejk odejde a jeho ostatky budou zpopelněny.

Pak konečně přijde doba, kdy si na rovinu řekneme, že to byl příšerný strejc s červeným nosem, a dopřejeme mu mohutnou státní tryznu. A to bude náš poslední kýč.

(pod čarou)

A jako poezie zítra dát na Boha a víru na vyšší andělské existence, jako přináší výhody hrát vysoké karty esa a zapomenout stát o bezcenné karty? Čarovat na bázi jak umíte, nebo chcete umět.

KNIHY OD ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRYHO JAKO NA DLANI… ČISTÉ DLANI… PROPOJENÉ S ČISTOU MYSLÍ

KURÝR NA JIH

Jacques Bernis, pilot na lince Toulouse – Dakar, našel – stejně jako vypravěč – ve světě poštovního letectví prostředí tvrdého, jasného a přesného charakteru, které je mu lékem proti neklidu a ochranou proti pocitu vlastní křehkosti. Knihy ho „o žádném tajemství, které by ho chránilo před smrtí,“ nepoučily. Jeho povolání ho nutí omezit podíl rozumu jen na „ty nejzákladnější myšlenky, ty, co řídí činy“. Akce vždy překonávají prázdná slova prázdných hlav. Účast na společném díle, vědomí odpovědnosti dodávají smysl jeho životu. Letoun však z něj dělá kočovníka, zatímco on touží po zakořenění a trvalosti. Je nocležníkem hotelových pokojů, zatímco touží bydlet. Genevièva bydlí. Jediná Genevièva, obklopená tlustými zdmi, předměty, které jsou dík své kvalitě chráněné před zubem času, Genevièva, přítelkyně z dětství, tajuplně spjatá s bytostmi a věcmi, může dát Bernisově bludné existenci určitý směr. Při jedné zastávce v Paříži ji najde provdanou za jalového a domýšlivého Herlina, i dnes však střeženou a poklidně žijící ve svém království.

Budova kolem Genevièvy však dostává šrámy a trhliny: její dítě umírá. Bojovná, klidná a bez slzí, nachází jedinou zoufalou la défense proti pohromě smrti: nezměněný pořádek, který je potvrzením života. Obklopuje se lesklými, přesnými, normálními tretkami, bojuje. K její úzkosti se přidává tyranská, bombastická slabost manželova. Dítě zemře. Genevièva se uteče k Bernisovi. Nevalné, poněkud vulgární zařízení Bernisova obydlí jí uráží. Ale co na tom? Odjedou, začnou znovu… „K dramatům dochází však v životě zřídka.“ Paříž – Sens – Paříž: dva dny, a vzdali se. Pro překážky skoro až směšně nepatrné: porucha uprostřed deště, hrubost výrostků, zavřené hotýlky, zima, únava, nepohodlí, samé lehké škrábance, na jaké takové velké dobrodružství neumírá. Ale svět, z něhož byla Genevièva živa, se zhroutil a dobrodružství už pro ni není přípustné. Zbavit Genevièvu konvencí, domu, bohatství, toho všeho, co jí bylo až dosud oporou, znamenalo zbavit jí Genevièvy. „Aby člověk existoval, potřebuje mít kolem sebe skutečnosti, které trvají.“

Bernis zůstane na ocet a hledá, kam se uchýlit. Náboženství? Jenom zoufalý výkřik. Prostitutka? Nesmírně smutný útulek na jednu noc útěchy. Zbývá mu jen jeho povolání. Vrací se do Toulousu. Na několik hodin se však stihne ještě zastavit v Genevièvině království. Líbezný nepořádek zračící přítomnost usměvavé tváře pořádku, ticho, povrchní, prosluněný život, nic se u nich nezměnilo. Ale Genevièva ve svém pokoji, dokořán otevřenému letu, umírá. Bernis k ní přistoupí, ona na něj hledí, snaží se upamatovat, odvrátí se. „Je mezi nimi nepřekonatelná vzdálenost.“

Toulouse, Barcelona, Alicante, Casablanca, Agadir, Cap Juby, vichr, déšť, noc. Dík poruše stroje poslední styk s člověkem uprostřed Sahary; starý četař, stará písnička: Prší, prší, pastýřko… Druhý den se Bernis v poušti zřítí do maléru. Najde ho jeden kámoš z linky a telegrafuje do Toulousu: „Pilot zabit, letoun rozbit, pošta nedotčena Stop Posíláme dál na Dakar.“

NOČNÍ LET

V době prvních nočních letů mají na letišti v Buenos Aires přistát tři noční kurýři. Teprve pak má být vydán příkaz k odletu čtvrtého. Letouny z Chile a Paraguaye přiletí v očekávanou hodinu. Čeká se na spojku z Patagonie. Stačí jedna nehoda, komplikace nechtěného zákona od Murphyho, a odpůrci nočních letů budou triumfovat. Jedna hodina a čtyřicet minut: zásoby benzínu jsou vyčerpány, letadlo ztraceno. Kurýr do Evropy přesto odletí. Tak vypadá scénário, předivo dramatu, jehož ústřední postavou je Rivière, velitel letiště Aeroposta Argentina, tak jak jím byl Saint-Exupéry sám, a propagátor nočních letů, tak jak jím byl ředitel Letecké poštovní společnosti Didier Daurat, Saint-Exupéryho „šéf“.

„Obdivuhodná postava velitele,“ říká André Gide. Jistě. Nebo nejistě? Smiley. Noční let obsahuje – a poprvé tím otevírá onu rozpravu o spravedlnosti a nespravedlnosti, v níž pak pokračuje Citadela – soubor velitelských zásad založených na tvrdosti velitele a na onom přesvědčení, které Saint-Exupéry tak vytrvale zastával, že uvažovat o budoucnosti je jalovost jako kráva a člověku že pouze přísluší zakládat síly na pochodu (jistě). Stačí, aby se inspektor Robineau pokusil spřátelit s pilotem Pellerinem, a Rivière ho donutí Pellerina potrestat. Bez vážného důvodu, jen proto, aby zabránil vzniku jakýchkoli jiných vztahů mezi oběma muži kromě těch, jež plynou z povolání. Stačí, aby se starý a přepracovaný (přetažený) Roblet poprvé za dvacet let dopustil nedbalosti, a Rivière ho propustí: nedbalost je třeba vymýtit.

A přesto je pro nás Rivière jako velitel méně poutavý než jako stárnoucí šéf, kterého zároveň s prvními příznaky fyzické ztráty sil zasahují pochyby. Významnějším než osud nočních letů je pro nás Rivièrova nejistota. Nejistota, která je pokračováním nejistoty Bernisovy a která motivem čekání na pilota Fabiena nabývá zvláštní dramatičnosti. Ve jménu čeho Rivière vrhá ony mladé muže do dobrodružství, z něhož se už každej nevrátí? Ve jménu letecké společnosti? Ti muži mají větší cenu než ona značka firmy. Co je třeba zachránit? Co je hodnotnější než důstojný lidský život? Odpověď, která přichází, je dosud nejistá, váhavá, taková, jaké je v té době ještě Saint-Exupéryho myšlení: je třeba zachránit ne jedince, ale druh, obdařit ho onou zvláštní dějinnou věčností, jakou zajišťují chrámy mrtvým národům, věčností, bez níž naše činy ztrácejí veškerý význam. Tato odpověď nicméně ještě nepřináší syntézu, která by uspokojivě obohatila všechny aspirace člověka. Fabien nepřistane. Jeho žena se ho v Rivièrově kanceláři dožaduje ve jménu lásky a života ohroženého ztrátou smyslu. Střetají se tu dva světy, svět štěstí a svět činu, dvě nesmiřitelná absolutna. Dualismus, který v Nočním letu není rozřešen a který nakonec leží na Rivièrově vítězství jako těžký náklad.

ZEMĚ LIDÍ

Všude, od Moskvy až po Ohňovou zemi, od Barcelony až po Libyi nacházel Saint-Exupéry pro sebe potvrzení několika základních pravd. V Zemi lidí, osmi kapitolkách nestejné závažnosti, je tlumočí a ilustruje na příbězích, které svou výpovědí nabývají hodnoty mýtů.

Letounek, nedostižný nástroj analýzy, mu pomohl odhalit pravdu, že život je na této mimořádně pestré zemi jen řídký a povrchový jev. Poznává, jak je křehký, jak závislý na potřebě nepošpiněné (neotrávené) Há dvě O, když se zřítí do samého nitra Libyjské pouště. Ale byť jsou ony širé a pusté rozlohy planety království člověka tak cizí, nabývají smyslu, jakmile je obydlí lidské vědomí. Ostražitost kapitána Bonnafouse, hrozba pochodující pirátské tlupy poušť orientují. A svět skrze Saint-Exupéryho dialektiku směny orientuje člověka. Člověk ztracený mezi skalnatou půdou a hvězdami zůstává obyvatelem starého venkovského stavení. Starého seržanta na Sahaře zachraňuje před samotou sestřenice, která žije kdesi daleko. Takový je i smysl oázy. A když zřídlo pramen jednou dá, rozkvetou na poušti květy. Věčný svod cestujícího, může být pouze zastávkou na jeho cestě, vzpomínkou pro jeho paměť. Kdo by se v ní chtěl zastavit, ztratí ji a sám se v ní ztratí dezorient na levo i na pravo. Neboť svět obohacuje jen ty, kdo se k němu ze svého zájmu obracejí, ne aby se těšili jeho bohatstvím a strukturou, nýbrž aby ve styku s ním rostli. Tomu se říká děvčátka pracovitý dobrodružný dobrý druh mystik, jednoduše my a styk (smiley). Díky práci, kterou člověk hodnotně vykonává, nikdy ne napůl, ain´t no half steppin´, tak nabudou věci kolem něho řádu a jsou mu oporou. Saint-Exupéry jako mladý pilot na lince Toulouse – Casablanca si udělá ze španělské krajiny zvláštní přítelkyni, přítelkyni značně jinou, než je Španělsko geografů. A ještě víc než věci objevuje člověk skrze povolání lidi: Mermoz, Guillaumet, kamarádi. S přátelstvím samozřejmě přibývá i úzkost, třeba když se slehne zem po Guillaumetovi, a smutek, když se za posledním Mermozovým poselstvím rozhostí ticho po pěšině, ale také bratrská vroucnost, když tři posádky, které upadly do rukou vzbouřenců, založí v poušti obec svobodných lidí. Musí být obec svobodných lidí jen na okraji sféry někde v poušti uklizena, nebo může existovat obec svobodných lidí na mnoha místech ku prospěchu svobodným bez mafie? Ha.

Když je člověk spjatý se světem a lidmi a díky svému pracovnímu nástroji se střetá s přírodou, setkává se s těmi nejzákladnějšími problémy. Stejně jako pilot Bury a pak Mermoz v Pot-au-Noir poznává, jak je nádherné vítězit nad živly. Jaká radost a pýcha je vytrhnout se z prostřednosti lenivců a nudy a ztracený mezi hvězdami utéci světu drobných úřednických nevraživostí. Prchejme vždy před nevraživostí a dávejme v úředním postoji spíše lidskou tvář oné suchosti. Uniká před úzkostí ze života s ničím nespjatého, představte si, jak z prutů vrby sestrojíte pomlázku, on prchá, že není takto provázán s kvalitou, úzkostí, jakou zakusí černý otrok Bark, když je mu vrácena svoboda. Co s ní provede? Stává se větším dík pocitu odpovědnosti a v tomto pocitu – jak o tom svědčí zkušenost Guillaumetova – spočívá i jeho pravá důstojnost. Smířený takto se světem, který mu nevydal své zboží, ale svá tajemství, se Saharou, od které nevyžadoval naftu a nerostné bohatství ku prospěchu jednoho šťastlivce, která ho však naučila vyčíst z letu vážek hrozbu přicházející bouře, člověk nalézá svou pravdu; svůj základ. Může se stát, že ho na okamžik svedou jiné obrazy. Bůh křesťanů, dárce sladké vody, může řádně chlapácky otřást vírou El Mamúna, emíra Trarzů. Ale stejně jako je španělský seržant ochotný zemřít za svou pravdu, i El Mamún brzy pochopí, není blbej, že kvůli vodě zradil pravdu mnohem vzácnější, a aby ji chránil, pobije krásné spící důstojníky. Každý má takto pravdu, která je mu vlastní, a dík tomu, že ji člověk hledá, že je věrný její duchovní zřejmosti, je v něm zachraňován onen Mozart, kterého v sobě v dětství každý nosil a Miloš Forman o něm natočil oscarový snímek Amadeus a Petr Sýs k němu ilustroval filmový plakát. 

VÁLEČNÝ PILOT

V červnu 1940 ztratil útvar dálkového průzkumu 2/33 v letech předem odsouzených k prohrám sedmnáct ze třiadvaceti posádek. Velitel Alias povolá i kapitána Saint-Exupéryho a jeho pozorovatele poručíka Dutertra. Jejich úkol: „Přeletět ve výšce sedmi set metrů prostor soustředění tanků v oblasti Arrasu.“ – „Je to hodně zlé“, říká velitel. „Předem odepsaný let,“ myslí si ti, jichž se to týká. Přesto poslechnou, „tak jako se zachovávají obřady, i když ztratily obsah“. No tě péro. Ceremoniel oblékání, každodenní řemeslná gesta, odlet a pak, s přestávkami, kdy je třeba kontrolovat přívod kyslíku, zápasit se zamrzlou řídící pákou a ani rukavice nejsou dostatečná pomoc, udržovat kontakt s ostatními členy posádky, kdy je třeba ihned unikat nepřátelským stíhačkám a proletět palbou protivzdušné obrany, následuje dlouhá meditace o nesmyslnosti, do níž je Francie vehnána: nesmyslnosti administrativní mašinérie, kterou mají na svědomí / vykonávají s horlivostí jako ženské pipi dlouhé punčochy, vesnic, které od Dunkerque až po Alsasko hoří pro nic za nic, nesmyslnosti exodu a onoho tvrdohlavého lpění na tom, hrát si na válku, na válku bez iluzí, a obětovat jí dobrosrdečné a nevinné lidi. „Je třeba, aby význam smrti vyvážil smrt,“ ale tady už smrt nic neznamená.

Přesto učinila Francie dobře, že tuto válku přijala, že odmítla rozumové důvody, které jí předvídaly zkázu, a poslechla hlas Ducha, který jí připomínal, že každý je vždy odpovědný za všechny, jeden za všechny, všichni za jednoho, že ona je odpovědná za svět a že je jejím úkolem, svou obětí svět vyburcovat, aby bránil ohroženou civilizaci. Jaký je smysl této civilizace v nové epoše 2012? Inu Válečný pilot hovoří: Arraská apokalypsa, z níž posádka jako zázrakem vyvázne živá, přináší odpověď. Jedinec plný žluči a hořkosti byl v osobě Saint-Exupéryho během oné zkoušky zadupán Člověkem, který si náhle uvědomil svou odpovědnost. Pouze na tomto Člověku záleží. Smysl křesťanské civilizace je v tom, že založila úctu k Člověku skrze jedince, k Člověku jako obrazu božímu, společné míře na váze všech lidí. V Člověku jsme si všichni rovni a všichni jsme bratři, i Rakim, i Chuck D., i Kool Moe Dee, Biz Markie, Roxanne Shantè i Big Daddy Kane, i Del the funky Homosapien, i MC Peaches, Missy Mist, i Chubb Rock, i Soul Man – Isidore aka Izzy Ice. Netřeba dbát přehnaně příliš, ani se bát o vlastní ego. Ne trapnému nehodnému jedinci, zato však Člověku jsme povinni láskou, před ním má stát každý v pokoře, on je to, kdo nás včetně své důstojnosti zachraňuje před zoufalstvím. Kult pospolitosti s sebou nese, že jeden každý se obětuje všem. Pouze kult Člověka vysvětluje, „proč je povinností společenství obětovat se pro jediného člověka.“ Rovnost nelze ospravedlnit ani zachránit, aby se nezměnila v totožnost, pokud to není „rovnost práv Člověka skrze jedince“, a svoboda se nepromění v libovůli pouze tehdy, je-li definována jako „svoboda vzestupu Člověka“. Za Člověka je třeba bojovat proti jeho zapřísáhlým hovadům a nepřátelům i proti sobě samému.

DOPIS RUKOJMÍMU

V listopadu 1940 projíždí Saint-Exupéry na cestě do Spojených států Portugalskem. V Lisabonu, odříznutém od Evropy, ale zářícím všemi neóny, se těší svým zachráněným bohatstvím národ emigrantů, které už neváže k jejich vlasti žádné pouto. Uprostřed toho pohodlí však vládne absurdno. Všechno je tady jalové, neboť tu chybí cosi podstatného, cosi, zač je třeba usilovat a důrazně bojovat. Hlavní totiž zůstává, „aby někde zbylo to, čím jsme žili. A zvyky. A rodinná slavnost. A dům vzpomínek“. Užitečné statky? Ne. Daleká přítomnost, která dává určitý směr lidským krokům a jejíž zásluhou představuje Sahara území živější, zalidnatější než Lisabon. Řeč má pro tuto základní hodnotu jen neurčité slovo „podstata“, dokáže ji však tlumočit úsměv: jednou vytváří blaženost lidí, které na jednu privilegovanou hodinu svedla náhoda dohromady na břehu Saôny u Tournusu, jindy rozřeší drama, když je Saint-Exupéry ve Španělsku zadržen anarchisty, nedaří se mu s nimi zdlouhavě dorozumět, je podezírán ze špionáže a v nebezpečí smrti. Úsměv totiž „stírá rozdíly jazyků, kast i stran“ a zakládá vztah mezi člověkem a člověkem. Úsměv je vaše mocná zbraň stejně jako pozitivní myšlení v žití a nestojí vás skoro nic. Kdo zaplatíte za úsměv a máte pocit, že vás straší nějaký dluh? Kdo zaplatíte za pozitivní nápad – který rozvíjí cool myšlenku a máte pocit, že jste prohráli svůj majetek? Maďarský rap má svoje Pluside jako hardcore myšlenky pro lepší existenci společnosti. Úsměvem je odmítnut fanatismus a nastolena úcta k člověku. Taková je podstata naší civilizace a v tom směru ji nezlomí žádná tyranie. Nejsme červíci, jsme lidi s úsměvy. Je třeba obnovit především tuto podstatu a „lidé nakonec založí takový sociální, politický a hospodářský systém, kterému bude tato úcta pomáhat a chránit druhé svatou“.

MALÝ PRINC

Autor se ocitl s porouchaným letounem uprostřed pouště a osloví ho zde človíček, který ho prosí, aby mu nakreslil beránka. Malý princ je zamilovaný do růže, s bolestí však zjistil, že je pyšná a hloupá, a rozhodl se vydat střemhlav na jednoroční cestu daleko do kosmu od své planety. Pečlivě vypucoval svůj domov od semen baobabů, které by ho jinak zaplavily, vymetl své tři sopky a pak se pustil s vervou od hvězdy k hvězdě. Potkal tak, zazděné do samoty planet, na nichž žijí, jednoho nesmírně autoritářského krále bez poddaných (to bylo způsobeno přehnaně vynucovanou autoritou), jednoho domýšlivce, který se naparuje tváří v tvář prázdnu, haha empty space is zero score, pijáka, který utápí v alkoholu svou hanbu, že je ochmelka a páchne, byznysmena, kterému náleží hvězdy, zeměpisce pídícího se po badatelích patřičné mravní úrovně, aby mu vyprávěli o světě viděném jejich očima, a také lampáře, jehož planeta se otáčí tak rychle, že je tím nucen k absurdní a nepřetržité práci jako my, co musíme dřít od nevidím do nevidím. S tím jediným by se však malý princ mohl spřátelit, „snad proto, že se zabývá něčím jiným, než sám sebou“.

Pak přišel na Zemi a to si dal, potkal tady zas jen samotu a spoušť. Objevila se však před ním malá liška, a ta ho poučila, že „správně vidíme jen srdcem“, že „to, co je důležité, je očím neviditelné“, že důležité je především si bytosti chtít ochočit, udělat si dobré časy a z nich přátele na trvalo, a svět pak skrze ně dostane řád. A malý princ pochopil, nebyl vůbec blbej, že smyslem hvězd je, aby na jedné z nich byla růže, za kterou je odpovědný, dobrovolně a rád může o květ růže pečovat. Zklamaný (zpruzený jak volič politiky) planetou Zemí, jejíž obyvatelé se zmítají bez jakéhokoli směru a nevědí, že voda chutná až po dlouhé trase pouští, ale za tu obětovanou cenu že potom „dělá dobře zároveň srdci“, malý princ se uchýlí k hadovi, který umí rozluštit všechny hádanky a jinotaje, a nechávaje autoru, svému několikadennímu příteli, nebe, které bude mít od nynějška smysl i pro něj, vrací se zpátky na svou hvězdu.

CITADELA

Citadela, obrovské a nekončící a nikdy nedokončené dílo, které nepřináší zápletku, ale řadu meditací protkávaných podobenstvími a bajkami, vděčí za svou jednotu poetickému ladění a tvárným postupům biblického ražení, celkovému rámci, jímž je poušť, a ústřední postavě berberského vladaře, který nám tlumočí své poznatky o lidech a pustnoucí říši, jak mu je vštípil moudrý otec padre výchovou a jak je získal v průběhu své „dobrodrůžo“ vládě.

„Každé obydlí je ohrožené“, ale nejen přirozeným opotřebováním věcí – jako je bolest a smrt těla, rozdrolení panství, roztržka mezi generacemi a v případě říše úpadek hierarchie, nedbalost hlídky, porážka –, nýbrž také, a závažněji, „obrazy zvenčí“, voláním cizoložné afrodity, svodem žongléra, „který obratnými prsty modeluje tváře“, falešnými proroky, zbloudilým soucitem, obracejícím se k žebráku, který se pyšní svým vředem, k umírajícímu, k mrtvému, hloupostí zpupných generálů, jalovým či rozkladným rozumem logiků a netušeného santa klause, geometrů, netečností lenivců, milenců toužících vlastnit, lidí, kteří čtou básně a sami je nepíší, neboť neznají rytmus, první ze všech zákonů: „Neexistuje boží amnestie, jež by tě ušetřila toho, aby ses uskutečňoval“.

Týž smysl má i úsilí pána pouště: nejde o to, zajistit člověku blaženství skrze hmotné krámy, neboť v tom případě, podoben berberským uprchlíkům, by jenom hnil hnus a hnis a šťastný by nebyl, ale pomáhat mu v nesnázi, aby se nad nesnáz povznesl. Život je kolotoč, život je bál, život je veselí, které jde dál. Proto je třeba živit ho ne věcmi, ale jejich smyslem. Docílit, aby se dům v jeho nitru stal oním královstvím, země onou říší, v nichž každý jeho krok bude mít svůj význam. Vytvořit v odporu ke hnisu a k hnusu a tedy k přirozeným sklonům, které způsobují, „že se ledovce rozlévají v močál“, sklony směřující vůči přesahu sebe samotného, ne své konkurence. Člověk takto vedený a zaměřený, takto zasazený do času uspořádaného v obřad, do hierarchie, která ho bude nutit, aby se uskutečňoval, pochopí, že bohatství získává tehdy, když sám dává, když se obětuje, když se směňuje za předmět své práce, za umělecké dílo, za báseň, a že se od jedné směny ke druhé pozvedá k Bohu, k makáči, k šéfovi; k Bohu, ve kterém jeho dost chvalitebná řeč najde smysl, všechny rozpory odpověď a společenská pyramida své vyvrcholení.

Proto rád navštěvuji mázhaus radnice, kde se to hemží výstavami nejrůznějšího druhu, a kolikrát ti na začátku (žáci a žákyně) v dovednostech trumfnou staré profíky (barviček na papíru a poezie), nekritizuju je, ale nasávám jejich hodnoty a způsob tvorby, žasnu nad technikou, nechávám se unášet fantazií, obdivuji preciznost u toho, kdo si mě získal na celé okamžiky zastavení se a nešetřím pochválení. Mám rád kulturu bez hranic jako fantazii bez hranic. Mám rád dotyky novoty i gotiky i třeba secese.

ZÁPISNÍKY

Za dobu od roku 1936 do své smrti naplnil Saint-Exupéry čtyři tenké zápisníky poznámkami – často letmými, bohémskými, někdy však i široce rozvinutými – o námětech, které ho podněcovaly k zamyšlení. Část takto nadhozených témat je zdrojem meditací v Citadele. Jsou tu však i některá témata jiná, čistě politická, společenská nebo vědecká, témata, která do Saint-Exupéryho díla, zpěčujícího se všemu, z čeho by se mohla rodit polemika, nemohla být nikdy pojata.

Zápisníky, tak jak byly vydány, nabízejí z těchto úvah jen určitý výběr, seřazený podle témat do čtyř oddílů.

První oddíl obsahuje texty týkající se významných otázek mravních, filozofických a náboženských, jejichž ozvěnu – oproštěnou od politických událostí, které je leckdy inspirovaly, a kontroverzí, k nimž se staly podnětem – nacházíme v Zemi lidí, ve Válečném pilotovi a v Citadele: podmínky lidské velikosti, církev a pojmy náboženské, národ a pojmy politické.

V druhém jsou pojednány některé speciálnější otázky filozofické: otázka řeči, psychoanalýzy, výchovy, vědecké práce, básnické tvorby a tvořivosti, stylu, kauzality, výuky dějinám, determinismu a finalismu.

Třetí se týká filozofie věd a zabývá se převážně otázkou entropie.

V oddíle čtvrtém, věnovaném otázkám společenským a ekonomickým, jsou nashromážděny Saint-Exupéryho úvahy o struktuře kapitalismu a socialismu a o jejich vztazích k jedinci, k umění a ke státu.

Texty jsou tím zajímavější, že z nich jasně vyvstává nejen všestranná zvídavost člověka, schopného zabývat se otázkami až podivuhodně rozličnými, ale zároveň i jednota myšlenky, sledující skrze otázky často úzce technického rázu vždy jeden a týž cíl: nastolit a zdůvodnit čirý spiritualismus. Povede se někomu nastolit pořádek na planetě 2012? Haha, to je ve hvězdách.

DÁT ŽIVOTU SMYSL

Tak jako nám Zápisníky na okraji Saint-Exupéryho díla odhalují, jak netušeně pestré bylo pole jeho úvah, kniha Dát životu smysl nás seznamuje s některými neznámými aspekty jeho činnosti: Saint-Exupéry jako novelista, reportér, vydavatel a autor pádných předmluv napsal porůznu dle nálady určitý počet textů, které jsou zde k vidění. A k pochopení. I pro ně jsou charakteristické ony dva speciální rysy, zmíněné už nad Zápisníky: všechny sledují týž cíl a jejich přesnou ozvěnu nacházíme v Zemi lidí a v Citadele.

V roce 1926 napsal Saint-Exupéry novelu Únik Jacquese Bernise, z níž Jean Prévost uveřejnil v revue Adrienny Monnierové Le Navire d´Argent rozsáhlé úryvky pod názvem Letec. Tento text stojí v knize Dát životu smysl jako úvodní materiál, jako dáváte rohožku před dveře pro své návštěvy.

Pak následují reportáže. V dubnu 1935 odjel Saint-Exupéry jako reportér deníku Paris-Soir do Moskvy. Výsledkem cesty je šestice článků, z nichž druhý, Dítě Mozart, se pak stane inspirací k závěru Země lidí. V příštím roce ho požádá L´Intransigeant, aby se vydal do Španělských prudkých občanských bojů. Saint-Exupéry stráví část srpna v Barceloně a na frontě u Koridy, odkud napíše pět článků. V červnu a červenci 1936 pošle pak ještě z Madridu a z fronty u Carabancelu tři články do Paris-Soir. Nejvýznamnějším přínosem těchto reportáží, jejichž ozvuky najdeme v Zemi lidí, je záznam o usnuvším seržantovi a o nepřátelských hlasech, které na sebe volají a navzájem si odpovídají z jedněch zákopů do druhých. Hele jsme tu namočeni do války jeden proti druhému, a přitom to schytáme navzájem jeden od druhého, a přitom jsme jen obyčejní pěšáci a Hitler nebo jiná velká zlost nás postavili jednoho proti druhému a přitom by měl trpět Hitler na svou kůži nebo jiná velká zlost a přitom nám tohle nedochází zas.

Obou těchto epizod se také Saint-Exupéry dovolává ve třech úvodnících, které pod společným názvem Mír nebo střelím („Mír nebo válka“ je skutečné jméno výsledku) napsal v říjnu 1938 po Mnichově pro Paris-Soir, jakožto svědectví o onom bratrství skutečných machrů, jež tváří v tvář bouřlivé a nechutné budoucnosti dodává smysl lidskému životu v jednotě.

Text Pilot a přírodní síly nás přivádí zpátky do období Nočního letu a zakládání jihoamerických leteckých linek. Byl napsán v srpnu 1939 pro Marianne a Saint-Exupéry v něm dopodrobna líčí svůj složitý manévr s cyklónem v Patagonii.

Výzva k jednotě Dopis Francouzům vznikla vzápětí po angloamerické debarkaci do severní Afriky, 30. listopadu ji uveřejnil jako první list Le Canada de Montréal, v překladu jako druhý New York Times Magazine, tlumočily ji do třetice všeho potřebného všechny rozhlasové stanice vysílající francouzsky a vyšla v severoafrickém tisku pro nefrancouze arabsky.

Dopis generálu X, text na stejnou notu jako úvodníky Mír nebo válka, vznikl v La Marse u Tunisu v červenci 1943.

Obhajoba míru, kterou četl Charles Boyer do prskajícího rozhlasu a vyšla v listě New York Times, je text věnovaný francouzsko-americkému přátelství.

Svazek zakončující tři předmluvy: v úvodním slovu ke knize Maurice Bourdeta Velikost a služebnost letectví Saint-Exupéry nabádá, že podstata leteckého povolání nespočívá v jeho radostech, bědách a nebezpečí, ale v „hledisku, k němuž jako správně odvedená revue povznášejí“. V předmluvě ke knize Ann Morrow Lindbergové Vítr se zvedá pojednává otázky stylu a v úvodním článku zvláštního vydání žurnálu Document, věnovaného testovacím pilotům, dosvědčuje tváří v tvář vědě svou víru v člověka a v jeho iracionální síly. Víru staví nad vědu, Boha nad pachtění lidí, a já mu zase tleskám, nebo souhlasím v tichosti jeho výsledku. Život je revue, kterou stojí za to okrášlit si v každém dni.

DOPISY Z MLÁDÍ

Od roku 1923 do roku 1931 adresoval Saint-Exupéry své přítelkyni Renée de Saussine dvacet pět dopisů různé délky, tu méně, tu více zajímavých. Nejvýznamnější z nich je možná dopis úvodní, datovaný ještě z období před vojenskou službou. „Psát je teprve důsledek,“ poznamenává v něm. Výrazně tím definuje postoj, který pak bude ovládat celé jeho dílo. A je zajímavé, že už se tu rýsuje jedno z témat – „pán, který po ničem netouží, zívá“ –, na které po dvaceti letech a po Zápisnících – odpoví Citadela: „,Pohleď,´řekl otec,,už nedokáže ani zívat. Vzdal se i pocitu nudy, neboť ta u lidí znamená, že očekávají.´“ Žerty, komické hříčky, něžné variace na téma venkova, jímž musí projíždět jako zástupce firmy Saurer, jsou vzápětí vystřídány vážným tónem, když odsuzuje Pirandella pro jeho zmatenost ducha i řeči a intelektuální nepoctivost: „Nedokážu považovat myšlenky za tenisové míčky nebo za peníz mondénní směny.“ S příchodem ke společnosti Latécoère a odletem na Cap Juby se objevují témata z letecké branže, motivy rukou, motoru, blízké, né však patetické zubaté, a motiv úsměvu: „Hledíme na sebe a usmíváme se. K úsměvu člověk nepotřebuje znát ani ta tři španělská slova, tak tedy hovořím…“ Prolíná zde jakási giraudouxovská poezie, jejíž stopy najdeme pak jenom v Kurýru na jih; trafikantka z Toulousu, slzící žena z Alicante. Poutavější tu však jsou stopy neklidu a melancholie člověka, jehož život dosud není sevřen pouty: „Chtěl bych být půvabným gigolem s krásnou kravatou…“, a především vášnivá touha být slyšen a zahrnován láskou. Poslední dopisy, které Saint-Exupéry píše jako velitel Aeroposty Argentiny, jsou už jen opakovaným a sklíčeným výkřikem patetického přátelství, které zbylo oslyšeno.

DOPISY MATCE

Paní de Saint-Exupéry sestavila synovu korespondenci, kterou u sebe uchovala a k níž připojila několik jeho dopisů sestře a švagrovi, v soubor osmdesáti devíti dokumentů, zahrnujících třicet čtyři let jeho života. Dopisy, prostírající se velice nestejnoměrně mezi rokem 1910 až 1944 – nejvíc jich spadá do období od roku 1918 až 1930 –, podávají svědectví o Saint-Exupéryho chvílích radosti a nadšení, ale také o mnohých zápasech, které vyzkoušel: o zápasech s hmotnými starostmi v době, kdy byl studentem a potom mladým zaměstnancem v Paříži, o zápasech s pouští a živly na lince Toulouse – Dakar, s nespravedlností a nepochopením kamarádů, jejichž vjemy zůstaly pozadu po vyjití Nočního letu, se skleslostí a nesmírným znechucením ze světa za války ubližující velkým hodnotám. Ale ještě výrazněji než ony četné strasti vyvstává z této korespondence obraz dlouholeté, nikdy neutuchající lásky k rodině a hlavně k mátince. Pokud jde o osobnost myslitele a spisovatele, nevyrovná se sice svým významem Dopisům z mládí, odhaluje nám však ty nejzákladnější hodnoty Saint-Exupéryho srdce a v tom smyslu představuje velice užitečné a často dojemné svědectví o jeho životě plném prožitků.